Seznam obsahuje literaturu, která se řadí do postmoderny, avšak jako každá velká literatura, je i většina z knih v seznamu překračující jakékoliv škatulkování. Nakonec ona se každá kniha musí někam dát, aby se dala zpětně identifikovat. Každá klasifikace, v tomto případě do literárních období, je pragmatickou hříčkou, snahou orámovat bezbřehé autorské imaginace.
Jelikož mám rád postmoderní literaturu (prosím nezaměňovat s postmoderní filosofií, protože té až tak neholduji), bude více dílů o postmoderní literatuře. Postmoderní literaturu, kterou čtu, bych zařadil do umírněného postmodernismu, někdy až k novému realismu. Na postmoderní literatuře mám rád hru se čtenářem, popisovaní vlastní tvorby tzv. že je to literatura o literatuře, která odkrývá proces psaní, téma svobody literárních postav a intervence autora, polyfóničnost (nezaměňovat s relativismem). Prostě je mi bližší psaní o psaní. A postmoderně se dá psát, ale ne žít. Filosoficky jsem přinejmenším alespoň minimální realista (více o této pozici se dovíte u Umberta Eca). Fundamentální postmoderní přístup s relativismem dotaženým ad absurdum je mi cizí. Velké romány mají více interpretací, ale jejich počet není nekonečný, a některé výklady jsou správnější než jiné. Některé jsou blíže pravdě, protože konec konců o čem by svět byl, kdybychom rezignovaly na hledání pravdy a spokojili se s tvrzením, že pravdu má každý.
Zatímco filosofická postmoderna bortí metanarace, tvrdí, že žádný velký příběh na pozadí není, a avantgarda odmítá odkaz minulosti, literární postmoderna často využívá motivů klasických děl a svým způsobem, i když je přetváří, váží si odkazu minulosti. Postmoderní literatura si hraje s historií, uznává autory minulosti a ve svém díle je aktualizuje.
K procházení seznamu si můžete pustit hudbu, která je převzata z webu Free Music Archive. Tímto děkuji umělcům a webu za poskytnutí hudby zdarma pod licencí Creative Commons BY-NC-SA a Public Domain licencí.
Ďabiel DeFoe – John Maxwell Coetzee
Coetzee je původem jihoafrický autor, ale velkou část života žije v Austrálii. O jeho tvorbě se často hovoří jako po post-koloniální tvorbě. Je pravdou, že valná část jeho díla se nějakým způsobem zaobírá apartheidem a totalitou z toho pramenící. Ve svých knihách dává prostor lidem ve většině případů nevyslyšeným. Získal Nobelovu cenu za literaturu, myslím, že zcela právem. Mírně mi připomíná Faulknera v tématu viny. Zatímco u Faulknera je to bílý jižanský otrokář, v případě Coetzeeho je to bílý jihoafrický farmář, ale jak poukazují oba autoři nic není tak jednoduše černobílé. V Ďabielovi DeFoeovi si Coetzee dovoluje vrátit k Robinsonu Cruseovi, tentokráte je ale tento ostrovan nahlížen perspektivou ženské postavy Susan Bartonové. Kniha je poctou Foevi i aktu psaní. Postmoderní záležitost v takovém světle, jaké mám já rád. Na Pátkovo mlčení budu dlouho vzpomínat.
Graham Swift je současný britský spisovatel, kterému se u nás v Česku však nevěnuje taková pozornost, jakou by si držitel Man Bookerovy ceny zasloužil. V Zemi vod se Swift zabývá pamětí a historií. Je v ní spoustu siltu a hlavní vypravěč, Tom Crick, učitel dějepisu, to nemá vůbec lehké. Jeho žena má určité problémy, které souvisí s minulostí. A k té se Crick vrací. Kniha vyniká napínavým dějem, který je pomaloučku odkrývám, vždy jen tolik, aby čtenáře nabudil na další kapitolu. Zároveň se jedná asi o nejlepší Swiftovo dílo, minimálně, co se týče světové kritiky. Určitě si tuhle knihu nenechte ujít mimo jiné proto, že se v ní uvaří spoustu piva a jedna flaška od piva má až nečekaně velkou úlohu v ději.
Od Paula Austera jsem přečetl vše, co od něj v češtině vyšlo. Muž ve tmě byla první knížka, v níž jsem měl čest tohoto amerického autora poznat. V knize se setkáme se stárnoucím spisovatelem, který bydlí sám v domě s dcerou a vnučkou. O ženu přišel při autonehodě, a tak tráví čas vymýšlením příběhu. Jenže, někdy realitě prostě utéct nelze. Pro mě zásadní kniha, která mi ukázala, že život je vždy před uměním.
Třetí strážník – Flann O’Brien
Nejsem si úplně jistý zda tuto knihu řadím správně do postmoderny, každopádně už jsem se jednou rozhodl, tak tu zůstane. Třetí strážník je román irského autora Flanna O’Briena, který sice není tak známý jako jeho spoluobčané James Joyce a Samuel Beckett. Myslím však, že si zaslouží stejnou pozornost. Ve Třetím strážníkovi se setkáváme s bezejmenným vypravěčem, který po zavraždění starého lakomce, se ocitá v podivném světě, kde se hodně jezdí na bicyklech a jehož pravidla kontrolují tři strážníci. Musím se přiznat, že pro mě kniha byla velmi přitažlivá nejen atmosférou, ale i perfektním autorským stylem a hrou se slovy.
V Ilustradu se hlavní vypravěč, student Miguel, vrací na Filipíny, aby objasnil smrt svého učitele, předního autora filipínské literatury, Crispina Salvadora. Knihu doprovází pátrání po příčinách, které vedly ke mysteriózní smrti Salvadora. Miguel se bude muset vypořádat nejen s literární pozůstalostí Salvadora, ale také s problematickou situací Filipín. Ilustrado je román, na který jsem narazil celkem náhodou. Je to jediný román Miguela Syjuca v češtině. Ale musím říct, že se jedná o postmoderní bombu, která vám svým výbuchem přinese spoustu zážitku a také snad nějaké poznání nejen o Filipínách, ale možná také o literatuře jako takové a životu vůbec.
Eric Sanderson se probouzí ze zapomnění. Jeho paměť mu neslouží, ale ví, že mu hrozí nebezpeční od pojmového žraloka, který mu uzurpuje vzpomínky a rozkládá jeho identitu. Jedná se o psychické potíže nebo je za tím něco jiného? To už musíte zjistit společně s Ericem sami. Čelisti slov je pro mě další kniha, která je u nás strašně málo známa, a je to škoda. Steven Hall ve svém debutu dokázal přinést do světa románu podobný rozruch jako Spielberg do světa filmu, když natočil film Čelisti. Pro mě se jedná o absolutní povinnost pro všechny, kteří mají rádi náročnější čtení. Sám se přiznám, že si knihu budu muset znovu přečíst, protože je to již dlouho, ale ten pocit, že se jedná o výjimečnou knihu, ve mě zůstal.
Vilém z Baskervillu přijíždí se svým učněm Adsonem z Melku do opatství, kde za podivných okolností umírají opati. Tahle postmoderní variace na detektivku vyniká především důvěrou a snahou o to, nalézt pravdu. Jedná se o románovou prvotinu jednoho z největších literárních velikánů 20. století Umberta Eca. Eco určitě napsal později i lepší romány, ale Jméno růže stejně zůstává jeho nejznámějším dílem. Kniha vyniká svou tajemnou atmosférou, ale je mnohem bohatší než schématické detektivky. Je o poznání pravdy, která se dá vydolovat srdcem a mozkem. Rozhodně doporučuji číst všem knihovníkům a čtenářům Borgese. I zde labyrint hraje důležitou roli. Svět je trochu jako labyrint, i když se v něm často cítíme ztracení, má svůj začátek a konec. A někdy je potřeby využít nadhledu, abychom věděli, kudy se vydat dále.
Francouzova milenka – John Fowles
Stejně jako u Paula Austera, tak i všechny Fowlesovi knihy v češtině jsem přečetl. John Fowles by sám odmítl zařazení do jakékoliv škatulky. Přesto myslím, že jeho dílo je čelním představitelem postmoderny. Ve Francouzově milence se Fowles vrací k viktoriánskému románu, nahlíží na soudobou společnost prizmatem 20. století a odkrývá proces psaní. Autor jako bůh či otrok svých postav? Na kolik jsou literární postavy svobodné? Liší se román oproti životu možností vícero cest, kudy se můžeme ubírat? Je tedy román svobodnější než život? A podobné myšlenky se vám budou ronit v mysli, když se začtete do příběhu silné ženy Sarah Woodruffové a jejího nápadníka Charlese Smithsona. Zdaleka se nejedná o červenou knihovnu, a je to víc, než jen milostný román.
Srdce tak bílé – Javier Marías
Uši nemají víčka, aby pokud něco nemáme slyšet, neslyšeli, vždy je příliš pozdě, a je slyšeno, co mělo zůstat tajemství. To je hlavní motto románu Srdce tak bílé. Vypravěč se vrací k událostem minulým. Proč se jeho teta v útlém věku zastřelila, a její manžel si poté vzal její sestru? Jaké tajemství je skryto? Javier Marías patří k evropské románové špičce, a myslím, že by si zasloužil Nobelovu cenu za literaturu. Srdce tak bílé je prošpikováno aluzemi na Shakespearova Macbetha. Jedná se o vynikající román zaobírající se rodinnými tajemstvími, pamětí a nevyhnutelnou rolí posluchače, protože hlavní vypravěč je překladatelem, jež celý život je zvyklý poslouchat i to, co by radši neslyšel.
Polský autor nám v Kosmu nabízí příběh mladého muže, který se vypraví na dovolenou do hor, aby si odpočinul. Odpočinek mu však poté, co nalezne oběšeného vrabce není vůbec dopřán. Spolu s kamarádem rozehrávají hru na detektivy. Jedna myšlenka vede k jiné. Jedna stopa odkrývá další stopy. A tak pořád dál a dál. Kniha je vlastně o vytváření vlastního vesmíru. Nebezpečí bezbřehé asociace a nadměrné interpretace je snad hlavním poselstvím knihy. Myslím, že Gombrowicz zde poukázal na problém přílišného relativismu, a ukázal že na fundamentální postmodernisty čeká pouze šílenství. A já říkám jenom berg.
