Recenzované vydání: STAMBERGER, Walter, ed. Fantastické povídky. Praha: Svoboda, 1968. 153, [3] s.

“Svatá pravda, samota je nebezpečná tvůrčím duchům. Musíme být obklopeni lidmi, kteří myslí a mluví. Jsme-li delší dobu sami, oživujeme si samotu fantómy.” Guy de Maupassant, Horla

Fantastické povídky je sbírka kvalitativně vyrovnaných povídek, které jsou rozprostřeny od antiky do 19. století. Některé povídky jsou skvosty mezi hororovými povídky a povídky vůbec (Maska Červené smrti, Horla, Vij či Hlídač), další spíše satirou a v hororu standard (Pomsta popraveného) a jiné spíše črtami (antický Strašidelný dům) či suchopárnější kvůli vědecky pozitivistickému přístupu (viktoriánský Strašidelný dům).

Krátce shrnuto: Gogolův Vij je skvělá povídka z Ukrajiny, využívající místního folklóru. Dickensův Hlídač je mistrně zvládnutá viktoriánská duchařina. Maupassantova Horla poukazuje na to, že nejvíce se bojíme toho, co se vymyká kontrole našeho pozorování a Poeova Maska Červené smrti je symbolistickou perlou, a dá se číst několikrát a vždy uhrane. Balzac v Pomstě popraveného využívá nadpřirozeno pro kritiku právních mravů. Pchu Sung-Ling nám v Soudci zemřelých nabízí pohled do čínské mentality. Plinius nám představí možná první strašidelný dům v historii a Lytton zase vědeckost a snahu vše vysvětlit ve svém viktoriánském Strašidelném domě.

Editor sbírky Walter Stamberger odvedl úžasnou práci. Málokde jinde se vám dostane do ruky, tak všestranně časově a prostorově komponovaná symfonie hororu. Maupassant v Horle poukazuje na strach z metafyziky, věcí překračujících lidské chápání, při čtení této povídky jsem si nemohl nevzpomenout na celkem nedávný filmový horor Neviditelný. Maupassant skvěle vykresluje lidské psyché, a tak nikdy nezestárne. Podobně je tomu i u Poea, jehož povídky jsou stylistické diamanty vybroušené do posledního detailu a symbolismus prostoupený jeho tvorbou nám vždy řekne, že bát se nadpřirozena nemusíme, přirozenost smrti je mnohem horší. Vij je poměrně strašidelná ukrajinská pověra, a upřímně více než strachu si u Gogola cením schopnosti přinést čtenáři folklór, ne třeba tak známý. Dickens mi v Hlídači samozřejmě opět ukázal, že ne nadarmo se o něm mluví jako o největším anglickém autorovi 19. století. Hlídač je děsivá povídka ve svém neúprosném fatalismu. Pomsta popraveného je typickou Balzacovou kritikou mravů, která má k politické korektnosti hodně daleko, a je to dobře. Soudci zemřelých ani jako horor snad neberu, každopádně sám jsem si z této povídky odnesl dva moc pěkné citáty, a už jen proto nelituji jejího čtení. Přece jenom se jedná o povídku z přelomu 17./18. století, a tak minimálně slouží alespoň jako exkurs do historie hororové literatury. Pliniův Strašidelný dům je pak antickou krátkou povídkou, jenž však možná jako první představila koncept v hororu nadále plodný, totiž strašidelný dům. Poslední povídka je poté ukázkou viktoriánského pozitivistického přesvědčení, že věda je nástroj, skrze nějž lze vše poznat. Ona potřeba odtajnit magické dle mě povídce mírně škodí, každopádně doporučuji přečíst Dům na kopci od Shirley Jacksonové. Myslím, že Jacksonová dotáhla koncept strašidelného domu do dokonalosti, a přitom zachovala magičnost neznámého.

HODNOCENÍ 8/10

Fantastické povídky na databazeknih.cz

Fantastické povídky v českých knihovnách