Recenzované vydání: DOSTOJEVSKIJ, Fedor Michajlovič. Běsi. Překlad Tatjana Hašková a Jaroslav Hulák. 2., upr. vyd. Voznice: Leda, 2014. 573 s. ISBN 978-80-7335-364-3.
Ruská literatura 19. století je mi čím dál více blíže a blíže. Nejinak je tomu s tvorbou Dostojevského. Myslel jsem si, že po Zločinu a trestu snad již nic lepšího nepřijde, ale musím se přiznat, že Běsi mě dostaly ještě o něco více.
Dostojevského tvorba mě zasahuje tam někde hluboko uvnitř, kde snad je duše či co. Běsi jsou nejen prorockým politickým románem, ale též v nich Dostojevskij vyslovuje ústy Šatova a nakonec i Štepána Trofimoviče své filosofické zásady Bohočlověka. Oproti tezi oponenta Kirillova, tezi Člověkoboha, je mi Dostojevského víra v Boha a zásadní morální poselství, jež z toho plyne mnohem bližší. No a Stavrogin je ukázkový příklad typického zbytečného člověka, jak se máme možnost přesvědčit i u jiných vynikajících ruských autorů, že pane Onegině?
Ruský realismus je mi stále bližší a bližší, a ač bych volil Dostojevského před Tolstým, je naprostá hloupost se jednoho z nich na úkor druhého vzdát. A ještě k Dostojevského melodramatičnosti, často totiž mu kritikou vytýkané, myslím, že ona přehnaná gesta Dostojevského postav jsou odpovídající situacím, jež vybičovávají k extrémnímu jednání pod vlivem emocí, což je krajina dosti záhadná, a pak se člověk melodramaticky prostě chová, protože jinak nemůže. Ono totiž osvícenské lpění na čistém rozumu bude vždy trochu pozadu za těmi emočními vlivy, které tělo vyburcují a rozum může jít do háje. Dostojevskij byl borec, velký člověk, trochu psycholog, trochu filosof, především ale nedostižný umělec, k jehož výšinám se málokdo málokdy vůbec přiblíží.
Komu bych teda Běsi doporučil? Myslím, že pod klasickou literaturou se často skrývá hluboké a vnímavé srdce autorovo, takže pokud i vy máte touhu poznávat vlastní nitro, Dostojevského nemiňte. Byla by to škoda. Navíc Běsi jsou ukázkou prorockého románu, lecco Dostojevský předpověděl. Bohužel Rusko se ve 20. století dosti ideově změnilo, i přesto však se najdou velcí autoři i v tomto století. Ale buď jsou veřejnými nepřáteli (Solženycin), emigrují (Nabokov) či jim je emigrace odepřena (Bulgakov) a nebo jsou zastřeleni (Isaak Babel). K ruským autorům tedy silně inklinuji a pevně věřím, že i když jako Češi máme s Rusy špatné vztahy (není se čemu divit po roce 1948 a 1968), neznamená to, že zavrhneme ruskou literaturu, protože především v 19. století bylo Rusko, dovolím si tvrdit, literární velmocí k níž by bylo chybou se odvracet.
Děkuji že jste vydrželi toto mé politické okénko. A teď na závěr snad jen dodat něco o svobodě. Myslím, že naše společnost je totiž pojmem svobody, tak fascinována, že slovo svoboda vnímáme již jen jako naše práva a ne povinnosti. Slovy nihilisty Kirillova:
Každý, kdo chce nejvyšší svobodu, musí se odvážit zabít sám sebe.
s. 102
S tím absolutně nesouhlasím, samozřejmě zde máme Nietzscheho myšlenku nadčlověka, jenž si svůj osud určuje sám. Bohužel, jsem toho názoru, že člověk si sám určit spravedlivé morální hodnoty nedokáže, a to právě pak souvisí se svobodou vnímanou jako pouze právo, ale již ne povinnost. Nejvyšší svoboda znamená pro mě odvážit se žít. Máme totiž právo na život, ale také povinnost žít. Svoboda pro mě je podmiňována povinnostmi, ke kterým se nesmíme obracet, protože jinak se pak často můžeme vydat na cestu vlastního osobního štěstí, přeindividualizovanému odtržení od všeho, co by nás mohlo spoutávat se zemí, pak ale uletíme někam do oblak a sami se tam budeme radovat. Sami.
HODNOCENÍ 10/10