Recenzované vydání: SHAKESPEARE, William. Makbeth: Tragedie v pěti jednáních. Překlad Josef Václav Sládek. Páté vydání. V Praze: Fr. Růžička, 1946. 111-[I] s.
Shakespeare není jednoduché čtení. Je třeba se prokousat složitým jazykem, scény vyžadují soustředění, promluvy jsou často složitě strukturovány a vyžadují skutečný zápal je pochopit, ale to vše je vykoupeno navýsost aktuálními myšlenkami. Makbeth je dílo zaujímající v Shakespearově repertoáru příčky nejvyšší.
Od Shakespeara jsem četl snad dílo nejznámější, a to Romeo a Julie, a pak historickou hru Jindřich V. Na rozdíl od Jindřicha V, kde je Shakespearův styl jednodušší, myslím, že je přizpůsoben mluvě obyčejných vojáků, což kvituji, nekritizuji, je Makbeth o něco složitější na čtení. Na druhou stranu mi však přijde lepší, jak Jindřich V, a o mnohem temnější než předchozí dvě zmíněná dramata dohromady. Příběh, zprvu ne tolik ctižádostivého Makbetha, se zapojením Lady Makbethové, začíná rozvíjet a poukazuje na to, že být krutý a lstivý, znamená, očekávat krutost a lstivost. Nekalé činy nemizí, i když shodíte břemeno svědomí či ponouknete druhého k činu, máte krev na rukou svých tak jako tak.
Hrou prostupuje šílenství po moci, chtivost uchvátit vše, co jde, a mít stále víc a více. Makbeth vám zpočátku snad může být sympatický, ale hra je ukázkou toho, že člověk se může změnit ať k lepšímu či horšímu. Makbeth ze začátku hry a z konce, to jsou dva docela rozdílní lidé.
K Sládkovu překladu můžu snad jen dodat, že se mi velmi líbil, ale nemohu porovnávat s překlady např. Otokara Fischera nebo Martina Hilského. I když myslím, nemám obavy, že by konkrétně tyto dva další překlady byly horší. Fischer skvěle přeložil Goetheho Fausta a Martin Hilský je odborník na slovo vzaté, co se týče Shakespeara. U ostatní překladů bych si asi více zjistil, jak moc kvalitní jsou. Hlavně ty novější. Přece jenom k Shakespearovy patří starší mluva, ta renesanční či ještě starší středověká, a škoda mluvit o snaze taková klasická díla zničit, co možná nejsoučasnější mluvou, to pak ztrácí své kouzlo. Páč stejně jako víno s věkem zraje, tak je tomu i se Shakespearovým Makbethem. O to více v naší společnosti hlásající svobodu individua. V době tak posedlé individuální svobodou, až jsme získali spíše samotu sobectví a šílenství.
„Nic nezískáno, všecko utraceno,
s. 53
když bez poklidu přání dosaženo;
jest lépe tím, co zničili jsme, být,
než zničením ve vratkém blahu žít.“
HODNOCENÍ 10/10